Závislák
16. 1. 2009
Hrál jsem Gladiatus už nějakou dobu a žádnou závislost na hře nepozoroval, ale po tom, co se asi před měsícem stalo, si nejsem úplně jistý.
…....
Ráno kolem sedmé jsem vyskočil z postele, ne zrovna moc čile, poněvadž jsem do tří hodin v noci hlídal aukci, aby mě někdo nepřeplatil, a hned jsem se chtěl vrhnout k počítači, abych zjistil, kolik šupáků mě během spánku napadlo, když tu mě zradily nohy a já si pádem mezi nádobí na zemi (nějak poslední dobou nezvládám úklid) trošku odřel brnění.
Řekl jsem si tedy: "Fanouši, dobíjet se jen přes noc ve stájích nestačí, budeš si muset nakoupit nějaké jídlo." Nasadil jsem si přilbici a vyrazil do sousední vesnice k trhovkyni. Cesta přes temnoles proběhla celkem hladce, překvapilo mě, že jsem nepotkal žádné divoké kance ani vlky, jen jednoho houbaře, co se tam jen tak coural bez centurion účtu, a toho jsem sundal bez větších problémů.
Na kraji vesnice jsem se zastavil na moment v taverně, ale hostinský pro mě žádné úkoly neměl, až na jeden, co se týkal líbání čehosi. Odměna z toho nekoukala a vůbec jsem o tu zkušenost nestál, takže jsem pokračoval směrem k obchodu.
V místní Jednotě byla fronta skoro až ven na ulici. Zpočátku jsem se párkrát snažil přehodit zákazníka u pultu, doufaje, že bych tak mohl přijít dřív na řadu a běžet zase domů, ale trhovkyně dělala, že neslyší. Smířil jsem se s tím, že neumí využít příležitosti k většímu výdělku, a čekal pokorně, až na mě přijde řada.
Když jsem se konečně dostal k samotnému nákupu, tvářila se na mě majitelka obchodu, jako bych jí vzal odměnu v aréně, a všechny mé požadavky na ampule obratnosti, lektvary dovednosti či lahvičky inteligence odmítla vrtěním hlavy a výzvou, abych se vrátil do pohádky, ze které jsem vyskočil. Když pak dokonce nechtěla přijmout rubíny za oranžový pyl, pohrozil jsem, že jí je budu dávat pětkrát denně. Bohužel právě v okamžiku, kdy se zpoza regálu s alkoholem vynořil její manžel. Už od pohledu bylo znát, že je to mnohem větší level než já, s dost vysokým poškozením. V rychlosti jsem ještě zkontroloval tornu, jestli tam náhodou nemám lepší zbraň nebo recept, ale nic jsem neobjevil. Peněz jsem u sebe sice moc neměl, ale životů mi bylo docela líto. Nechápu, proč se i přes mé vysoké charisma ten člověk na mě pořád mračil. Přestože se blížil docela rychle, ještě jsem mu stačil nabídnout dohodu o neútočení. Bohužel odpověď zřejmě přišla až ve chvíli, kdy zhasla světla a začalo zvonit, takže jsem ji už neslyšel. Nevím, jestli souboj trval celých pět minut, ale dost o tom pochybuji.
Probudil jsem se za pár hodin na středisku a nabídl léčiteli zaměstnání v mé družině žoldáků. Poté, co odmítl, jsem mu řekl, že si klidně koupím lepšího, a s větší inteligencí, načež opět zhasla světla a začalo zvonit. Vůbec nechápu, jak se to mohlo stát, protože od posledního útoku ještě neuběhla hodina.
Od té doby jsem Gladiatuse nehrál, dokonce i v práci jsem dostal BAN. Tady na klinice jsou na mě sice hodní, ale internet mi zakázali. Přes den chodím do parku na vycházky a jen tak cvičně porovnávám svoji odolnost a šanci na dvojitý zásah s ostatními pacienty. Večer před usnutím pak plánuju novou taktiku hry a vymýšlím jméno mé budoucí Gildy, protože já se do síně slávy vrátím.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář